Bohnický hřbitov bláznů


Slide 1
Slide 2
Slide 3
Slide 4
Slide 5
Slide 6
Slide 7
Slide 8
Slide 9
Slide 10
Slide 11
Slide 12
Slide 13
Slide 14
Slide 15
Slide 16
Slide 17
Slide 18
Slide 19
Slide 20
Slide 21
Slide 22
Slide 23
Slide 24
Slide 25
Slide 26
Slide 27
Slide 28
Slide 29
Slide 30
Slide 31
Slide 32
Slide 33

_

„O život můžeme přijít různě. Smrt je jen jednou z možností.“

– Robert Fulghum

_

V roce 1903 vzniká Bohnická léčebna a hřbitov pro pacienty je zřízen o šest let později. Prvním pohřebným byl 14. září 1909 teprve jedenáctiletý František Janovský, uvedený v knize zemřelých. Na jejích stránkách přibývají jména až do roku 1951. Poté se zde přestává pohřbívat. Od 1. ledna roku 1963 je hřbitov opuštěný.

Na rozloze 4200 metrů čtverečních je uloženo okolo 4700 lidí. Kvůli omezené kapacitě jsou těla vyskládaná až do třech vrstev nad sebou. Tento prostor, daleko od lidí, byl určen k pohřbívání zemřelých, kteří nemohli být pohřbeni na běžných křesťanských hřbitovech. Nejsou tu však jen chovanci psychiatrické léčebny, kteří si sami vyráběli rakve, nebo jejich potomci. Jsou tu také lékaři, primáři, zdravotní sestry a všichni, kdo se starali o psychicky nemocné pacienty. Od 1. světové války tu také leží 48 italských válečných choromyslných uprchlíků z oblasti Tridentu, desítky srbských, ruských a bosenských zajatců, kteří se stali obětmi tyfové epidemie v improvizovaném bohnickém lazaretu, dále různí vrazi, pedofilové, sebevrazi či žháři. Někdy se uvádí, že tu jsou pohřebení i lidé zcela příčetní, jen pro společnost nepohodlní – nemanželské děti, nevyhovující dědicové či lidé, ze kterých se blázni stali následkem léčby. Dnes jejich existenci připomínají jen bezejmenné hroby porostlé břečťanem, mezi kterými lze spatřit jen pár náhrobků. Jeden z dosud čitelných náhrobků nese jméno Maria Tuma, která umírá roku 1912 v pouhých 29 letech na něco, čemu se kdysi říkalo úbytek mozku. Až do své smrti pracovala jako služebná a byla matkou dvou dětí.

Se hřbitovem je spojený příběh prostitutky Otýlie Vranské, narozené 9. března 1911, která přišla o život v pouhých 22 letech. Její tělo našli rozřezané ve dvou kufrech a odeslané vlaky na Slovensko. Do Bratislavy dojel kufr obsahující hlavu a dolní končetiny a téhož dne se našel v Košicích kufr obsahující trup. Tento zločin je známý především tím, že vraha nikdy nedopadli. Jedním z podezřelých byl četař Pavlíček, který se v době vraždy nacházel poblíž a odpovídal popisu. Během vyšetřování se údajně přiznal k činu přátelům, ale nikdy nepodal oficiální prohlášení. Později se stal pacientem léčebny, kde nakonec spáchal sebevraždu. Jeho tělo leží právě na zdejším hřbitově. Vraždu Otýlie Vranské mu nikdy neprokázali.

Dalším jménem, které je úzce spjato s historií hřbitova, je Gavrilo Princip. V roce 1914 spáchal atentát na následníka rakousko-uherského trůnu Ferdinanda d’Este. Roku 1918 došlo na bohnickém hřbitově k neohlášenému pohřbu, který byl doprovázen vojáky z terezínské pevnosti. Jeho tělo mělo být ukryté tam, kde ho následující generace nebudou obdivovat – na což je tento hřbitov ideálním místem.

Kromě hrobů je součástí areálu i rozpadlá márnice s kaplí, do které dodnes lidé přináší svíčky. Z druhé strany je kladka a pod ní díra v zemi. Legendy praví, že tu jsou podzemní chodby. Ale nejspíše to byl pouhý sklad vápna používaného při ukládání těl, které nebyly v rakvích, ale zabalené v plátnech. Takto byli pohřbíváni především oběti tyfové epidemie. Dalším výrazným prvkem hřbitova je i mohyla vystavěná na památku vojákům a obětem první světové války. Zdobí ji symboly Alfa a Omega (Začátek a Konec / Zrození a Smrt).

Hřbitov má pověst jednoho z nejtajemnějších míst a to především kvůli velké koncentraci negativní energie, které se má objevovat především v rohu u mohyly. Zde leží ti, kdo nedostali rozhřešení – sebevrazi, pedofilové, žháři, ale také šílení vrazi a násilníci, kteří většinu svých obětí škrtili nebo dusili. Někteří lidé tu mohou cítit tlak na krku a hrudníku. Další úsek hřbitova, kde se lidí necítí dobře, je část s pohřbenými dětmi, které se narodily duševně nemocným pacientům a rychle umíraly. Zajímavé také je, že břečťan, který hustě porostl hroby, stromy i vnitřní stěny hřbitovní zdi se nerozrůstá za hranice hřbitova.

Lidé, kteří jsou zde pohřbení, mají jedno společné – jejich osudy a životní situace vzbuzují smutek. Většina z nich přišla o život dříve, než si je našla smrt. Přesto, ani po uzavření hřbitova, tu nenachází klid a odpočinek. Zloději odnáší vše, co se dá využít, vandalové tu zanechávají nesmazatelné stopy a v 80. letech se tu konaly sofistikované satanistické rituály.

_

_____________________________________________________________________________________________________________________________________________

Fotografie podléhají autorským právům a nesmí být jakkoliv použity bez souhlasu autora a bez uvedení odkazu www.opustenamista.cz

_