Zámek Miranda


Slide 1
Slide 2
Slide 3
Slide 4
Slide 5
Slide 6
Slide 7
Slide 8
Slide 9
Slide 10
Slide 11
Slide 12
Slide 13
Slide 14
Slide 15
Slide 16
Slide 17
Slide 18
Slide 19
Slide 20
Slide 21
Slide 22
Slide 23
Slide 24
Slide 25
Slide 26
Slide 27
Slide 28
Slide 29
Slide 30
Slide 31
Slide 32
Slide 33
Slide 34
Slide 35
Slide 36
Slide 37
Slide 38

_

Lehce vyšlapaná cestička v lese nečekaně končí hradbou z hustého křoví. Ohraničená je bahnitým svahem a nezbývá, než se po něm vydat vzhůru. Tak začíná naše cesta k zámku Miranda, známému také pod názvem Château de Noisy.

Všude okolo nás je nekončící les, jehož listnaté stromy nabírají podzimní nádech a oranžové listy pomalu opadávají. Nic nenasvědčuje tomu, že by v téhle pustině měl být ukrytý zámek z 19. století. Přesto po chvíli mezi špičkami stromů vidíme i špičky vysokých věží patřících k zámku, který se postupem času stal legendou. Je známý, je krásný, každý tam byl a kdo ne, tak tam chce. Většina lidí ho zná z fotografií a přesto se tam chtějí podívat osobně. I pro mě měl zámek silné kouzlo, bylo to skoro až genius loci místa, které na dálku přitahuje.

Francouzská rodina zadala výstavbu zámku anglickému architektovi Milnerovi a až do války jej využívali jako letní sídlo. Je to velkolepá stavba, když před ní stojíme a hledíme vzhůru, připadáme si jen jako malé smítko prachu. Lámat si hlavu s vchodem je zbytečné. Vlézt do rozpadlých chodeb se dá libovolným oknem či přímo hlavním vchodem, který je pootevřený. Uvnitř nás vítá smutná podívaná.

Modré klenby sice odolávají času v téměř neporušeném stavu, ale kolem nich se nachází samé zhroucené zdi. Nechodíme po podlaze, ale po silné vrstvě oloupané omítky smíchané s úlomky cihel a střepů skla. Mezi sutinami se povalují i odpadky, které někomu vypadly z rukou a neobtěžoval se je zvednout. Zámku hodně uškodila jeho popularita a jednoduché dohledání. Nikdy tam nejste sami.

Schodiště vedoucí do dalších částí zámku je rozpadlé, ale stále ještě silou vůle drží. Vyšší patra jsou na tom špatně a na mnoha místech se nevyplatí podlaze důvěřovat. Daří se mi nakouknout do pár místností, ale všechny jsou vyklizené a jednotného vzhledu. Pro plnění funkce sirotčince to stačilo, i když si neumím představit, že tu mohlo přebývat až 200 dětí.

Největším snem i výzvou je podívat se do 56ti metrové věže. Jenže jak o pár chvil později zjišťuji, cesta vzhůru vede po neexistujících schodech. A po takových schodech se stoupá opravdu špatně. Celé to působí dojmem, jako by někdo úmyslně schody odstranil, aby tím znemožnil přístup. Vydávám se po vratkých okrajích zbytků schodů a čím výše jsem, tím méně jistoty mám. Ale za ten výhled to stojí. Když jsem viděla věž poprvé, ještě byly její součástí hodiny. Při druhé návštěvě – o rok později – jsou jedinou vzpomínkou na hodiny prázdné kulaté otvory umožňující výhled na okolní věže. O něco výš se nachází cimbuří věže, odkud je možné sledovat okolní krajinu topící se v mlze.

Světla pomalu ubývá a je čas vydat se pryč. Naposledy se ohlížíme a na rozloučenou proletí oknem cihla. Dříve, než neproběhne plánovaná demolice, stačí tohle místo zdemolovat lidé…

_

_____________________________________________________________________________________________________________________________________________

Fotografie podléhají autorským právům a nesmí být jakkoliv použity bez souhlasu autora a bez uvedení odkazu www.opustenamista.cz

_